Poslední dobou více žiji, než sdílím, ale už dozrál čas na to, pochlubit se. Jedním z mých úkolů na bucket listu je dokončit doktorát. Už je to tolik let, kdy jsem na něj nastupovala a ani si nedokázala představit, kde budu, až jej budu jednou končit. V podstatě jsem si ani nedokázala představit, že ho jednou ukončím. Jo tenkrát jsem byla mladá mladší, bezdětná, cvičila jsem každý den, na břiše pekáč buchet a na talíři superzdravé jídlo. Léta plynou a člověk se mění. Místo zvedání činek v posilovně jsem přešla na zvedání první a následně i druhé dcery. Místo pekáče buchet mám na břiše bábovku a pekáč buchet se maximálně při zvláštních příležitostech zjevuje v troubě.

I přes všechny životní změny jsem s sebou pořád táhla i ten doktorát a po malých krůčcích se ho snažila dokončit. No co vám budu povídat. Psát publikaci a následně dizertaci po večerech, když děti konečně usnuly, bylo hodně bolestivé. Velkou část jsem napsala i v kavárně, když starší dcera byla ve školce a mladší spala v kočárku. Občas se naskytla i příležitost, kdy manžel vytáhl děti ven, ale přiznávám, že jsem nikdy neměla v kuse čas delší jak dvě hodiny. A taky když už manžel byl doma, tak jsem si chtěla užít nějaký společný rodinný čas a ne jen předat děti a jít pracovat. Většina práce tak vznikla v hodinových intervalech a sama sobě se divím, že jsem s tím už na začátku nesekla. Psát dizertaci s dětma má však i pár zábavných aspektů. Například, jedním z prvních 50ti slov mé dcery byla dizertační práce 😀 a několikrát se mi podařilo ji uspat u jejího čtení.

A tak se to povedlo

Po téměř šesti letech od začátku doktorátu se neskutečné stalo realitou a já celá pyšná si šla nechat dizertačku svázat. No to byl pocit, že to ani popsat nedokážu. Pak už jsem si jen domluvila termín obhajoby a začala se chystat. Jak se den D blížil, bylo mi víc a víc zle, až jsem si jednoho dne udělala těhotenský test a bum. Dvě čárky. Radost jsem měla ohromnou, ale únava a nevolnosti mě dost znemožňovaly přípravu na obhajobu. Nakonec hlavní obavou z obhajoby bylo, abych si při prezentaci nenablinkala do roušky. No naštěstí se to nestalo a taky jsem naštěstí stihla úspěšně obhájit pár dní před locdownem z důvodu corona viru. Nakonec si myslím, že jsem toho štěstí za těch 6 let dostala tolik, že si to snad ani nezasloužím.

A tak si můžu ze svého seznamu odškrtnout jednu velikánskou položku.

Jeden velký krok

Post navigation


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *